close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Nesnáším a přesto miluji (SasuNaru)

27. října 2019 v 11:00 | Naruko |  Jednorázovky

Anime: Naruto
Pár: SasuNaru
Přístupnost: 12+
Upozornění: Shounen-ai, Vulgární výrazy
Obsah: Sasukeho pohled na to, jak se vlastně postupně do Naruta zamiloval. Mezi nenávistí a láskou je jenom tenká hranice.

Poznámka: Děj se odehrává v reálném světě.


Nesnáším ty jeho blonďaté, hebké vlasy trčící snad do všech možných i nemožných světových stran.

Spěchám po chodníku do školy. Míjím chodce, kteří spěchají stejně jako já. Není to tím, že bych zaspal, Uchiha přece nikdy nezaspává, ale je to tím, že se ho nemůžu dočkat. Sice můj mozek je proti tomu takhle smýšlet o tom praštěném klukovi, ale srdce je bohužel naprosto jiného názoru. Pokaždé, co ho spatřím, srdce se mi rozbuší jako blázen. Tep vystoupá k závratným výšinám. A to nemluvím o tom, když se ho omylem… No dobře, plánovaným omylem, dotknu. Pomalu moje tělo kolabuje pod návalem toho elektrického proudu.

Nesnáším ty jeho azurové modré hloubky, ve kterých se pokaždé dokážu ztratit, když do nich jenom na pár vteřin pohlédnu.

Málem se na přechodu srazím s jedoucím autem. Kruci! Nesmím na něj tolik myslet, nebo mě to zabije. Mozek je názoru toho, že bych ho měl nenávidět, vždyť je to přece kluk a Uchihové teplý přece nejsou. Srdce si však mele svou, že na pohlaví nezáleží. Nikdy si přece nevybereme do koho se zamilujeme.

Nesnáším ty jeho smysluplné rty, které na mě při každé příležitosti chrlí jakékoliv narážky a urážky na mou adresu.

Sedím ve své lavici a pohodlně z ní pozoruji dění ve třídě. Objekt, který tolik nesnáším se vesele baví s tou růžovovlasou kundou, která se něčemu vesele směje a co chvíli na mě hází svoje úchylně zamilované pohledy. Fuj… I když, občas tu holku, který nemůžu teď přijít na jméno, lituju. Proč? Nikdo nemá horší barvu vlasů než ona…

Nesnáším ten jeho nádherně opálený krk, který přímo žádá, abych mu ho zulíbal a nechal na něm svoji rudou kulatou značku.

Pozoruji jeho ladnou chůzi, když se svým samolibým úsměvem míří od tabule do své lavice s další jedničkou ve své žákovské knížce. Tsse… Šprt… I když inteligence mu vážně sluší. A mě inteligentní lidi přitahují. Co s debilama?

Nesnáším jeho nahé opálené, svalnaté tělo, když jsme po tělocviku ve sprchách.

,,Uchiho, pojďte prosím k tabuli, jste další na řadě,"pobídne mě třídní Kakashi a já vstanu.
Minu se s arogantním pohledem svého nenáviděného spolužáka a sám se na něj arogantně usměji. Tuhle látku dokonale ovládám, další jedničku mám v kapse. Avšak… Jaké je to nemilé překvapení, když mě Kakashi posadí zpátky na místo s nedostatečnou v žákovské knížce.
,,Nějak jsi se seknul Uchiho,"otočí se na mě Uzumaki.
,,Nech mě bejt Usuratonkachi!"okřiknu ho šeptem.
Jak jsem mohl kurva dostat nedostatečnou?! Nikdy jsem tuhle zasranou známku nedostal! Tak proč teď?! No jasně… To bych nesměl myslet na jeho dnešní nahé tělo ve sprchách. Kurva!

Nesnáším, když se ho nemůžu přitom dotknout.

,,Klidně tě to můžu doučit…"nabídne mi.
Vskutku lákavá nabídka, ale pouhým zakroucením hlavy ji odmítnu. Vždyť ji umím! Nepotřebuji ho! Je mi lhostejný! Nebo ne? Jasně, že je! Nejsem zabouchnutej!
,,Jak myslíš…"pokrčil rameny a otočil se zpátky čelem k tabuli i Kakashimu, který začal vykládat novou látku.
Musel jsem se začít soustředit.

Nesnáším chvíle, kde jsem v jeho blízkosti a nemohu na něj jinak než svými sarkastickými urážkami a připomínky na jeho osobu, blíž mu být bohužel nemohu.

Pečlivě si zapisuji do sešitu všechny Kakashiho poznámky i zápisky co přibývají na tabuli. Už víckrát nesmím pohořet. Tohle bylo naprosto stupidní. Určitě jsem tomu ubožákovi zvýšil sebevědomí. A sobě ho pěkně srazil.

Nesnáším tu jeho rádoby andělskou nevinnost.

Hodina se uchýlila ke konci a já si házím do tašky všechny věci ze své lavice, když v tom se o ní opře pár opálených rukou toho ubožáka. Zvednu pohled a setkám se s tím jeho. Znovu se začnu ztrácet v těch pomyslných studánkách.

Nesnáším tu jeho ďábelskou neodolatelnost.

,,Opravdu s tím nechceš pomoct? Podle mě je to dost primitivní, ale i mistr se někdy utne."nabídne mi znovu.
,,Řekl jsem, že nechci. Umím to, jenom… Jsem se zamyslel."odpovím mu zcela popravdě a vstanu ze židle.
,,Tak, na kteroupak náš Sasuke myslel? Že by na Sakuru?"na jeho tváři se rozlije spokojený úsměv.
,,Fuj."odfrknu si.
,,Tak na Ino?"pozdvihne obočí.

Nesnáším tu jeho sladkou vůni skořice a vanilky.

,,Nech si zajít chuť."odbudu ho.
,,Tak na TenTen?"hádá dál.
Samá voda.
,,Nikdy… Tu má přece Neji."odpovím.
,,To je fakt… Tak na kterou?"zeptá se znovu se zájmem, který čiší z jeho nádherných očí.
,,Na tebe…"odpovím jednoduše a s úšklebkem zmizím ze třídy jako ostatní.
Zbyli jsme tu s Narutem poslední.

Nesnáším fakt, že chodí po stejné zemi jako já, že dýchá stejný vzduch jako já.

Dožene mě na chodbě. Srovná svůj krok s tím mým a chvíli nemluví. To by však nebyl Naruto, kdyby mu moje slova nevrtala hlavou.
,,J-Jak jako na mě?"zeptá se mě dosti vykuleně.
Ušklíbnu se. Nedošlo mu to a jsem za to velmi rád. Díky bohu, že je občas tak nechápavej. Chytrej to ano, ale jenom na věci týkající se školy, ale ne na věci ohledně citů a pocitů. Na ty je úplně levej a já vlastně taky…

Nesnáším celou jeho zpropadenou existenci a přitom vím, že bez ní bych byl… Nevím co… Možná… Nešťastný?!… Tsse, to tak…

Tiše jdeme rušnou chodbou. Ještě máme pět minut do začátku poslední hodiny. Míříme nahoru po schodech a zdá se, že moje mlčení ho sere.
,,Tak odpověz!"poručí mi.
,,Myslel jsem na to, jaké by bylo ošukat tě do bezvědomí… Líbat tvoje rty a tvoje tělo… Mít pocit, že tě vlastním…"odpovím mu popravdě.
Vykolejilo ho to, to je dost poznat už z toho, že se zastavil a na moje záda se dívá s otevřenou pusou a očima vykulenýma dokořán. Zastavím se také a podívám se na něj.

Nesnáším, když je skoro na stejné úrovni inteligence jako já.

,,Zavři tu pusu… Je krajně nevhodné dívat se na lidi s otevřenou pusou, mohlo by ti do ní cosi vlítnou a rozhodně by to nebyl můj penis."ušklíbnu se a rozejdu se směrem do třídy, ve které mám hodinu.
Pohodlně se usadím ve své lavici a čekám na Narutův příchod, kterého se bohužel nedočkám.

Nesnáším jeho optimistický pohled na svět.

Po skončení školního dne na něj narazím jak se ležérně opírá o stěnu školní budovy. Přejdu k němu. Nevšímá si mě, hledí pořád někam za mě.
,,Proč jsi nepřišel na hodinu?"zeptám se a teprve tím upoutám jeho pozornost.
,,Miluješ mě?"zeptá se mě a svůj modrý pohled do mě zabodne.
Tak touhle otázkou mě zarazil, to je pravda, přiznávám. Nevím jak mám odpovědět, nevím jestli ho miluju, vím jenom, že mě strašně moc přitahuje.

Nesnáším jeho hyperaktivitu.

,,Netuším…"odpovím po pravdě.
Zdá se, že jeho výraz v očích lehce potemněl. Miluje mě snad on? Pochybuju.
,,Aha…"šeptne jen, odtrhne se od školní zdi, obejde mě a zamíří k východu ze školy.
To mělo znamenat jako co? Nechápu ho. Netuším kam tou otázkou mířil. No dobře, trochu tuším, ale odpověděl jsem tak, jak jsem to momentálně cítil. Opravdu netuším, zda ho miluju. Přitahuje mě. Děsně. V jeho přítomnosti se cítím taky fajn, pokud nemyslím zrovna na to, že ho někde ohnu strčím mu do zadku svoje péro. Když se zrovna nehádáme nebo se neurážíme je s ním opravdu fajn pokec. Dá se s ním mluvit o všem a o ničem.

Nesnáším tu jeho šílenou tvrdohlavost.

Další den ho ve škole nepotkám. Nevypadal na to, že by byl nemocný. Má s tím něco dočinění odpověď na jeho otázku jestli ho miluju? Netuším. Přestanu se tím zabývat a začnu přemýšlet o něčem jiném, ale to bohužel nejde, jelikož se mi pořád vkrádá do hlavy jeho obličej, oči, vlasy, rty, celé tělo.

Nesnáším to jeho sexy tetování na bříšku, které vidím každé pondělí ve sprchách.

Uběhne takhle týden. Celou tu dobu jsem ho neměl na očích a začal jsem z toho pomalu ale jistě šílet. Je snad tohle láska? Je snad láska to, když mi strašně chybí, když s ním nemohu mluvit, dotknout se ho ať už normálně nebo pěstí při našich rvačkách, které před několika dny ustali. Je snad láska to, když se mi nezdá o nikom jiném než o něm? Když mi schází jeho úsměv, tělo a celá jeho existence? Jestli ano, jsem blázen.

Nesnáším jeho pohled, kterým se na mě dívá.

Nikdy jsem se nezamiloval. Nikdy jsem nepocítil tu dětskou lásku ve školkách a prvních třídách. Nikdy jsem nepocítil lásku platonickou k nějaké popové, rockové či jiné populární pěvecké hvězdě nebo herci či herečce. Nevím, jak to chodí. Mám o tom jen teoretickou představu. Ta praxe mi dost schází. Panic nejsem. Sex jsem už několikrát zažil. S ženou i mužem. Ale necítil jsem u toho nic víc než jenom vzrušení. Nezajímali mě jejich pocity, jejich tužby a přání. Důležité pro mě bylo je uspokojit se.

Nesnáším jeho natvrdlost.

Celých osmnáctlet jsem se nezamiloval žádným způsobem, až zřejmě teď. Neměl jsem v plánu se zamilovat, nic a nikdo mě nepřitahoval až do doby než se objevil on. Je pravda, že ho znám už od narození, ale nikdy mě nepřitahoval. Nebo jsem si to možná jenom nepřipouštěl. Možná jsem si to nechtěl jenom připustit.

Nesnáším jeho nechápavost.

Ve školce jsme byli nejlepší kamarádi. Kamarádili jsme spolu až někdy do páté třídy, kde se to nějakým způsobem zvrtlo. Zřejmě si začínal myslet, že je k ničemu a že já jsem ten nejlepší a proto se začal pilně učit, dbát o sebe a chtěl se mi ve všem vyrovnat a musím uznat, že se mu to báječně daří.

Nesnáším jeho lásku ke světu a všem okolním lidem.

Uběhne pomalu další týden a já jsem na pokraji zhroucení. Těch čtrnáct dní bylo pro mě naprostým utrpením. Konečně jsem se dočkal konce dne a rozhodnul se za ním zajít a říct mu, že ho miluju. Definitivně jsem se rozhodnul. Fakt to tak cítím. Uvědomil jsem si, že zamračeně sleduju šťastné páry producírující se například po parku ruku v ruce. To jak se k sobě tulí na lavičkách a láskyplně spolu vrkají. Chtěl jsem to taky. Vážně. Chtěl jsem si s někým prostě popovídat o tom, jaký jsem měl den. K někomu se přitulit. Někoho obejmout, políbit. Večer s ním ulehnout a ráno se vedle něj probudit. A tím někým se pro mě stal právě on. Naruto.

Nesnáším, když si všímá někoho jiného kromě mě.

Stojím před jeho malým rodinným domkem a váhám. Mám nebo nemám? Toť otázka. Po pěti minutách sebepřekřikování jestli ano nebo ne, zazvoním. Nečekám dlouho a domovní dveře mi otevře sám Naruto. Lehce se zděsím při pohledu na jeho jindy nádhernou postavu.

Nesnáším, když je na mě naštvaný.

Velké ba přímo obrovské černé kruhy pod očima. Vyhublý jak malá krátká větvička na rozkvétající třešni na jeho zahradě. Jeho lesk z očí vymizel a zářivá barva spolu s ním. Žádný zářivý úsměv, kterým obdařuje snad i cizí lidi, které potkává všude. Má tohle něco společného s mou odpovědí?

Nesnáším, když se kvůli mně trápí.

,,Co tu chceš?"zeptá se mě poněkud naštvaně.
Přistoupím k němu blíž. Proč je tak naštvaný?
,,Potřebuju si promluvit, pusť mě prosím dovnitř,"zaprosím.
Ustoupí rezignovaně ode dveří a vpustí mě dál. Asi mu došlo to, že jen tak neodejdu. Že prostě dostanu to, o co si žádám.
Dům má opravdu vkusně zařízený. Jdu do kuchyně, kde si sednu na židli a on naproti mně.
,,Dáš si něco?"zeptá se mě unaveně.
,,Kávu prosím-"chtěl jsem pokračovat v tom, abych mu sdělil jak ji mám rád, ale on mi skočí do řeči.
,,Tři lžičky, bez cukru, trochu mlíka, jo já vím,"
Pamatuje si, jaký mám rád kafe.

Nesnáším, když mu nemohu být na blízku.

,,Tak co chceš?"zeptá se mě podruhé a postaví přede mě hrnek s kouřícím nápojem.
Očividně je z mé návštěvy nejistý. Neví co ode mě očekávat. Sedne si naproti mě.
,,Miluješ mě?"zeptám se ho jeho otázkou, kterou mě pohostil před čtrnácti dny.
,,C-Co?"vypadal opravdu překvapeně a dost zaraženě.
,,Odpověz,"nařídím mu.
,,Nemusím ti na nic odpovídat,"zamítne.
Líbí se mi jeho jemná vzdorovitost. Rád dobývám.
,,Proč jsi chyběl čtrnáct dní ve škole?"
,,Nebylo mi dobře,"
,,Proč?"
,,Sakra Sasuke, nejsi můj táta, abys mě tu vyzvídal,"praštil jemně pěstí do stolu.
Neměl rodiče. Stejně jako já. Zbyli jsme na světě sami. Moji matku s otcem zabili při přepadení, když odcházeli z restaurace, kde slavili svoje několikaleté výročí. Bylo mi pět.
Narutova matka zemřela při porodu. Jeho táta zemřel o pět let později při havárii letadla, když se vracel do země ze služební cesty.

Nesnáším, když ho nemohu líbat a laskat po celém těle.

,,To sice ne, ale chci vědět, proč si nebyl ve škole. Spousta lidí se po tobě ptala."nelžu, fakt se o něj spolužáci zajímali.
Měli ho rádi. Byl oblíbený.
,,Nebylo mi dobře,"lže.
Poznám to. Nevím jak, ale vždycky vycítím, když mi něco skrývá.
,,Naruto nelži mi a vyklop to,"řeknu jemně.
Naruto si povzdychne.
,,Na to nezáleží,"mávne rukou.
,,Jistě, že záleží,"zamračím se.
,,Hele… Asi by si to měl rychle dopít a jít."vybídne mě.
Zarazil jsem se. Vyhání mě? Proč?
,,Nehnu se odtud, dokud mi neřekneš, co tě trápí,"řeknu zatvrzele.
Podívá se na mě zamračeně.
,,O co ti jde?"nechápe.
,,Proč si se mě tuhle na dvoře zeptal jestli tě miluju?"
,,Nevím,"pokrčil rameny, ,,prostě mě to napadlo. Nevím proč, ale přijde mi, že na mě poslední dobou strašně zvláštně koukáš. Už ani ty hádky nebo rvačky nejsou to, co dřív. Jsou… Eh, jemnější řekl bych. Přijde mi, jako bys mi nechtěl ublížit."najednou se docela rozmluví.

Nesnáším, když ho něco bolí.

,,Ah,"zarazím se.
To to bylo až tak vidět? Myslel jsem, že to dokážu zakrývat mnohem líp.
,,A ty mě miluješ?"vyhledám jeho pohled.
,,Proč tu musíme probírat zrovna tohle?"vyjede na mě možná o trochu více zbrkleji než by chtěl.
,,Je to důležitý… Dost důležitý."umírním ho.
,,Proč?"nechápe mě.
,,Protože já tě miluju,"vypustím z úst to, o čem jsem už dlouhou dobu přesvědčený.
Nastane ticho. Tíživé dusné ticho. Nevím co teď bude. Nevím, co udělá, jak se zachová. Doufám jen, že z toho vyjdu jako vítěz. Že z toho vyjdeme jako vítězové oba.
Uvidím jak se mu v očích zalesknou slzy. Rychle zamrká, aby je zahnal. Nepodaří se, jedna mu zpod víček uteče a steče dolů po tváři až k bradě, ze které spadne dolů na zem. Vystřelím ze židle a přiskočím k němu. Obejmu ho a on se mi schoulí do náruče. Teď už svoje slzy nedrží a nechá je volně téct po obou tvářích. Vzlyká.

Nesnáším, když nemohu kvůli němu usnout.

,,Miluju tě Sasuke… Strašně, strašně moc…"vzlyká.
Moje srdce začne skákat neuvěřitelnou radostí. Hrozně se mi ulevilo. Tisknu ho pevně ve svojí náruči. Nemůžu se toho dotyku nabažit. Už ho nikdy nechci pustit.
,,Tak proto si chyběl?"nedá mi to se nezeptat.
,,Ani sám nevím… Prostě jen… Potřeboval jsem si nějak utřídit myšlenky."
,,Jak utřídit?"naléhal jsem.
,,Já… Zarazil si mě tím, co jsi mi řekl. Že si myslel na mě a to… tamto,"zrudnul u toho.
Jak roztomilé.

Nesnáším, když musím myslet jenom na něj.

Obejme mě kolem krku a žádostivě přitiskne rty na ty mé. Poprvé mám možnost ochutnat je a proto si to taky náležitě užívám. Jsou měkké, poddajné, teplé a zároveň vlhké. Chutnají po malinách.
Líbám ho dravě. Vášnivě. Toužebně. Skoro až nemůžu dýchat, ale nevadí mi to. Dlouho jsem si tohle představoval a musím přiznat, že tohle je milionkrát lepší, než nějaké bezduché představy.

Nesnáším, když se mi v noci zdá jenom o něm.

Vezmu ho do náruče a podle jeho přesné navigace ho donesu do jeho ložnice, kde ho položím na postel. Odtrhnu se od jeho rtů a usměju se podmanivě na něj.
,,Chci tě Sasuke, strašně moc tě chci,"zašeptá svádivě a já mu to jeho milé přání velmi rád splním.
Vezmu si ho jemně. Pomalu. Dráždivě. Chci, abysme si to oba užili, abysme na to mohli společně vzpomínat. Jde mi i o jeho vzrušení a tužby. Chci ho uspokojit. Teď mi na mě samotném moc nezáleží. Tohle je tedy láska.

Nesnáším sebe samého za to, že jsem dopustil se do něj zamilovat.

Kdysi byla naše nenávist oboustranná, ale postupně se to začalo měnit v lásku, která byla nejdříve z jedné strany a po několika dnech byla oboustranná. Na lásku jsou zapotřebí dva, to je jasné a bude to platit pro všechny.

Nesnáším, když ho nemohu chránit.

Moje hodnoty nenávisti, díky němu postupně klesly a já jsem za to všechno rád. Mezi láskou a nenávistí je jen tenká hranice a já s Narutem jsme ji překročili a vstoupili tak do našeho ráje.

Nesnáším a přesto ho strašlivě miluju.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama